A první příspěvek je na místě ^_^

V téhle povídce jsem nechala kousek sebe, psaní je prostě skvělá ventilace všech pocitů. Zdá se mi celkem delší, ale já jsem s ní spokojená tak, jak je. Snažila jsem se přiblížit atmosféru a pocity najednou, a doufám, že se mi to povedlo- i přes to, že se psaní nevěnuji tak dlouho. Co na tom ale záleží? Psát mě baví a je to pro mě jakási forma útěku před realitou. 

Dost okecávání!

Seděla jsem na mole a dešťové kapky mne bičovaly do zad. Voda pode mnou byla neklidná, stejně temná jako nebe, které se v průběhu několika minut zabalilo do tmavých mraků. Už několik hodin se proudy vody nezastavily, molo, které bylo postaveno nezvykle nízko se nebezpečně kývalo, všechna prkna měla jinou délku a bylo poznat, že vše je jen provizorní. Uměla jsem si představit, že ho někdo postavil jen kvůli těmhle chvílím.